Isabelino bílé štěstí - Prázdnota

Isabel ani její otec cestou nepromluvili ani slovo. Isabel se hněvala, že bylo rozhodnuto za ni a cestou si potichu brumlala tucty důvodů, proč by neměla odjíždět. Věděla, že už není vyhnutí. Nejvíce ji děsilo, co viděla. A už vůbec si nedokázala představit živého draka. Nevěřila tomu a ani nechtěla. Nechtěla přemýšlet o tom, co se bude dít. Její otec byl smutný a celý večer koukal do ohně. Dýmku si ale nezapálil. Isabel seděla u stolu a zašívala mu kalhoty. Luna si jí lehla k nohám a hřála jí na paty. Isabel to ticho nevydržela a snažila se co nejklidněji říct: „Proč jsi za mě souhlasil? Mohla bych odpovědět sama.“
„A viseli bychom oba. Jemu se neodmlouvá, to si pamatuj.“ Stále však hleděl upřeně do ohně až mu slzely oči. Nebo to bylo kvůli něčemu jinému? Isabel si toho všimla, ale nevěděla.
„Nechci tě opustit.“ Odložila šití.
„Ani já to nechci. Pokud ale zkoušku složíš, zůstaneš tam. Pošleš mi zprávu a já za tebou přijedu. Najdu si místo k žití i práci a budeme se moci navštěvovat. Pokud zkoušku nesložíš, vrátíš se a budeme zase spolu. Souhlasíš?“
„Jestli souhlasím? Úžasný nápad!“ řekla a vyskočila. Objala ho kolem krku a na tvář mu vlepila rychlou pusu. Svezla se dolů a klekla si před jeho křeslo.
„Myslíš, že draci opravdu stále žijí?“
„Nevím, ale když to tvrdí on, tak asi ano. Taky trošku se říká, že sám má draka.“
„On je Jezdec?“ zeptala se udiveně. Bylo tolik věcí co neznala a měla opustit domov?
„To se neví jistě. Ty to ale možná zjistíš.“
Isabel si nebyla jistá, jestli o to skutečně stojí.

Druhého rána vstávala časně. Luna na ni popuzeně hleděla zpod peřiny, kterou přes ni Isabel hodila. Isabel byla nervózní, jakoby už dnes měla odjíždět. Ruce se jí klepaly, když si chtěla učesat vlasy, a mašli zaplést taky nemohla. Luna tak měla dost času, aby se probrala a protáhla. Potom sešly společně dolů. Isabelin otec tam byl a dělal snídani. Večer trval na tom, že ani dnes nepůjde na jezero, protože si chce užít poslední den, kdy je Isabel tady. Když společně posnídali, šli se projít až za městské hradby a otec ji mučil kázáním o tom, jak by se měla chovat k cizím a starším a hlavně ke králi. Isabel poslouchala jen napůl. Měla v plánu co nejvíce mlčet, rozhodně však nechtěla strávit zbytek posledního dne posloucháním o slušném chování.
„Jaká byla máma?“ vypadlo z ní náhle. Chtěla změnit hovor a zároveň se dozvědět víc. Jejího otce to velmi překvapilo. Nechystal se odpovědět hned. Přemýšlel jak to říci.
„Byla velmi krásná a milá. Vždy věděla, co chce a za tím si stála. Někdy by člověk řekl, že je takový vůdce, jak uměla lidem nařizovat. Většinou ale byla mírná. Moc jsem ji miloval. Nebyl jsem sám, takže dodnes nevím, čím jsem si připoutal její pozornost. Máš její tvář a ruce.“ Zastavil se a vzal její ruce do svých dlaní a prohlížel si je, jakoby vzpomínal.
„Ona nebyla chudá, že?“ zeptala se po chvíli.
„Vlastně nebyla.“ Řekl a pustil její ruce. Pokračovali v cestě a otec jí vyprávěl: „Její otec byl obchodník. Já se mu staral o koně, které prodával bohatým šlechticům. Vždy, když jsem ji viděl, srdce mi tak tlouklo, že jsem stěží dýchal. Časem si mě všimla, nebo o mně věděla vždycky a jenom to nedávala najevo? Nevím. Její otec nás ale spolu nachytal a to jsme se jen drželi za ruce. Vyhnal mě a ona utekla za mnou. Mám ale pocit, že žije v tobě. Nelituji ničeho z toho, co se stalo.“
Pak se zastavil a zadíval se Isabel přímo do očí. „Neodpustil bych si, kdyby se ti něco stalo. Slíbíš mi, že budeš na sebe dávat pozor? Že budeš opatrná? Věřím ti, už jsi velká. Máš mnoho z ní a ona by si dokázala poradit za každé situace.“
Isabel věděla, že tohle slíbit může. Věděla, že tenhle slib by stejně dodržovala i kdyby řekla ne. Sama sobě ale slíbila, že bude dávat pozor na oba. „Ano, slibuji.“
Otec se na ní usmál a pohlédl ke slunci.
„Blíží se noc. Měli bychom jít.“

Druhého dne se Isabel neprobudila sama. Jemné šeptání u ucha ji vzbudilo. Byl to její otec:
„Vstávej. Měla by ses obléci a půjdeme.“ Jeho hlas byl jemný, ale zjevně nebyl úplně smířen se skutečností, že zdejší byt bude muset obývat sám. Jakmile otevřela oči, spatřila jeho smutně se usmívající tvář. Když viděl, že se probudila, otočil se a odešel. Dveře se za ním potichu zavřely a Luna se Isabel zavrtěla v nohách.
Isabel chvíli mžourala do tmy, nakonec zívla a protáhla se. Chvíli přemýšlela, jestli by jí nestálo za to raději s otcem utéci. Ovšem král má dlouhé prsty a obzvláště ve své vlastní zemi. V bezpečí by byli jenom v Surdě, ovšem ta je velmi daleko.
Jen nerada vstala z postele a když se oblékala do nejpohodlnějšího oblečení, které měla, srdce jí tlouklo nervozitou. Ruce se jí třásly. Luna koukala z postele, o vstávání se ani nesnažila.
Isabel sešla dolů, měla tam už připravenou truhlu se vším, co měla. Snídali velice potichu a rychle. Blížil se úsvit. Isabelin otec přenesl truhlu na menší vůz, do něhož zapřáhl Tadeáše. Isabel si sedla vedle otce a opřela mu hlavu na rameno. Otec ji jednou rukou objal a druhou švihl uzdou, dávajíc tím Tadeášovi pokyn k rozjezdu.

Všude bylo ticho a klid. Osamělé kočky přebíhaly ulice, jen zaslechly rachot dřevěného vozu. Obloha světlala, ale v ulicích zatím vládlo šero. Isabel byla smutná. Nevěděla, co ji čeká a zároveň co čeká jejího otce bez ní. A hlavně, jestli se ještě někdy uvidí. Jeli stále výš a do středu města. Jeli svižně, slunce už zbarvilo mraky na východu oranžově. Když konečně zajeli za poslední zatáčku, naskytla se jim prazvláštní podívaná. Pod vysokými věžemi chrámu byl králův průvod připravený na odjezd do hlavního města. Tolik lidí s nejrůznějšími věcmi a taky zvířaty. Král si zřejmě udělal menší nákupy když už se vyhrabal z Urû´baenu. Nejvíc tu bylo ale spousty krásných koní. Hlavně spousta černých jako noc a jeden bílý jako sníh. Žádný nebyl strakatý, jak byla Isabel zvyklá vídávat na ulici. Dál od doprovodu krále stál středně velký vůz plný brašen a truhlic, vedle něj byl další stejně velký, na němž seděly různě staré děti. Jejich rodiče na ně mávali a mluvili k nim, stáli však trochu dále od vozu. Isabel to došlo. Nejsem jediná komu nabídl tu šanci, aspoň že tak.
Zamířili k vozům a jeden muž jim přispěchal naproti.
„Ty jsi Isabel že?“
„Ano.“ Odpověděla Isabel trochu zaraženě.
„Pospěš, čekáme už jen na tebe a za pár minut odjíždíme.“ Po těchto slovech se otočil a šel ke druhému vozu, zřejmě najít místo pro její truhlu.
Isabel seskočila z kozlíku a pomohla otci s truhlou do druhého vozu. Mezitím všechny zbývající děti naskákaly do toho prvního a mávaly rodičům. Luna nervózně pobíhala kolem Isabel jakoby se bála, že opustí i ji. Náhle ji popadla velká náruč otce. Isabel zjistila, že nemá daleko do pláče. Bylo to poprvé, co ho takhle viděla. Taky ho stiskla, chtěla mu říci, že se ještě setkají, že to není naposledy, co se vidí, ale z hrdla vypustila pouhé kňučení. V dálce se rozklapala kopyta koní. První skupinka odjížděla. Její otec to zbystřil a odtáhl si ji od sebe, mírně se předklonil aby Isabel viděla přímo do tváře. Chvíli si hleděli do očí. Isabel byla plná strachu a její otec neměl daleko od pláče. Nakonec se vzchopil a v rychlosti začal říkat:
„Buď hodná, pamatuj co jsem tě všechno naučil a co ti řekl. Radši se s nikým nehádej. Starším pomáhej a nezapomeň zdravit! Jak jen budeš moct, tak napiš. Ano?“
Isabel zřetelně pokývala hlavou, slibovala to více sobě než jemu. Už na ni volal ten muž, co ji předtím oslovil. Isabel ho nevnímala, znovu se přitiskla k otci. Nikdy si nepomyslela, jak těžké bude loučení. Vždy ho měla při sobě a nikdy nebyla nikde sama, tím spíše v širém světě. Otec ji jemně odtáhl k vozu a znovu se jí snažil něco říkat. Isabel už ale téměř neslyšela. Celá se klepala. Vůz už začal odjíždět. Isabel to spatřila a zoufale otce stiskla.
„Mám tě strašně ráda tati.“
Potom uvolnila stisk a rozeběhla se k vozu. Za běhu se odrazila a rukama se přitáhla k ostatním dětem na voze. Rychle si sedla. Nohy jí visely z vozu a ona mávala. Otec také pozvedl ruku a ztrápeně se usmál. Z tváře mu skanula kapička slzy a zaleskla se v ranním slunci. Luna mu olízla svěšenou ruku. Pohlédl na ni a jemně ji pohladil po hlavě. Luna na něj pohlédla se zvláštním výrazem v očích, otočila se k vozu a rozeběhla se za ním.
Luna běžela celou dobu vedle vozu v místě, kde seděla Isabel. Ta se naposledy kochala městem, kde to už znala. V srdci měla pusto. Zase pojedu do neznáma. A tentokrát téměř sama. Vrátím se. Jednou se určitě vrátím. Král nekrál, otce mám příliš ráda než abych se od něj odloučila navždy.

Slunce vyselo velice nízko nad obzorem. Jeho rudá záře by v Dračích horách vypadala přátelsky, ovšem tady, na volné a prázdné pustině vypadala velmi nevlídně. Krajina byla stále stejná a až na občasné shluky stromů to byla rovná krajina se stepí. Jen málo zvířat zde žilo a většinou byla hodně malá. Půda byla vyprahlá a rovná od horkého větru, který vál z východu. Slunce Isabel svítilo do zad. Ta pochodovala vedle vozu s ostatními dětmi spolu s Lunou. Občas vyskočila z vozu aby protáhla nohy, ale byla zdaleka jediná. Všechny ostatní děti byly daleko mladší, avšak stejně vystrašené jako ona sama. Moc se s ní nebavily, ale byly hodné. Měly jen velký strach. Zřejmě ani neměly potuchy kam a proč jedou, tak jako Isabel.
Byy to už tři dny, co vyrazili z Dras-Leony a minuli daleké skály Helgrindu na obzoru. Isabel si začala zvykat na pochod holou pustinou téměř bez života. Krajina kolem jakoby se vůbec neměnila za celý den. Na ni to působilo o to víc depresivně. Za celou tu dobu neviděla krále ani nikoho z jeho družiny a byla ráda. Král prý vzal asi deset svých lidí a jel daleko napřed, kolona by ho prý brzdila. Isabel byla nesmírně ráda, že sebou může mít Lunu. Nikomu to nevadilo, ovšem jídlo si musela obstarávat sama a vodu jí vždy někde vyloudila Isabel jakoby pro sebe.
Během týdne se dostali k řece Ramr. Byla to spíše jenom říčka, v této části Království teprve začínala její dlouhá cesta proudění na sever. Vesnic tu bylo už daleko více a života taky. Hlavně kolem řeky. Ovšem čím více se blížili k hlavnímu městu, tím více Isabel pociťovala stísněnost. Jednoho rána ji probudila malá holčička sedící vedle ní, když ji omylem uhodila. Isabel se automaticky podívala, jestli Luna stále statečně ťapká za vozem. Z cesty byla už značně unavená, ale přesto byla rozhodnuta svou paní doprovázet kamkoli.Potom se podívala na holčičku, která ji uhodila.
„Promiň.“ Ozvalo se malé stvořeníčko.
Isabel upoutala ale stejná věc, jako ji. Projížděli vesnicí velmi dlouhou, prakticky jen ležící podél silnice a přímo za ní se táhly vysoké šedé zdi z ohromných kamenů. Nepravidelně se ze zdi tyčily věžičky, ale nejblíže jim byla velikánská brána s kovaným dračím znakem. Isabel se podívala na svůj stříbrný přívěšek. Ten drak byl úplně stejný až na materiál, z něhož draci byli.
Za velkou hradbou táhnoucí se všude kam jen lidské oko mohlo pohlédnout byly domy velmi vysoké a krásné. Byly tam také chrámy a kostely, jejichž věže vysoce převyšovaly zdi hradeb. Nad střechami poletovali holuby ve velkých houfech. Do nebe stoupal dým z velkého množství komínů. Pokud přišel Isabel chrám v Dras-Leoně ohromný, nebylo to nic oproti tomu, jak zírala na monumentální město Urû´baen. Najednou si připadala titěrná jako mraveneček. Město v ní budilo řadu dojmů. V první řadě údiv. Jak dlouho to muselo trvat, než tohle postavili! A hned za údivem následoval strach. Co tady jenom budu dělat?
Brána byla otevřená jen tak, aby mohl projet jeden vůz. Byla vysoká jako nejmenší věž chrámu v Dras-Leoně.
Když projeli bránou, otevřel se jim pohled na rušné město. Zdálo se, že za hradbami nežijí žádní chudáci jako tam venku. Domy byly prostorné, každý měl nejspíš vlastní dvůr a ty v centru města dokonce i park nebo zahrady. Všude bylo plno obchůdků s drahými látkami nebo šperky, málokdy Isabel viděla, že by se tu prodávalo ovoce, zelenina nebo maso. Nejspíše tu budou mít jeden velký trh s jídlem a nejdeme zrovna kolem něj. Celé město bylo jeden velký hluk, vozy a kočáry rachotily v kamenných uličkách, lidé se v těch nejužších uličkách bavili z oken se sousedy, psi přivázaní u velkých bran štěkali na každého, kdo šel kolem a děti v chudších čtvrtích se honily kolem stromů a výskaly.
Isabel a ostatní děti ve voze zíraly na velkoměsto. Tolik zvláštností a krásných věcí v Dras-Leoně nebylo k vidění. Projížděli městem asi dobré dvě hodiny, než z jejich pohledů domy zmizely. Nyní vjížděli do krásného parku, odděleného od města zlatou bránou ve tvaru koruny. Vojáci z každé strany si je znuděně prohlíželi, ale nezastavili je. Park nebyl moc velký, jenom odděloval ruch města od královského paláce. Když jim stromy ustoupili z pohledu, padli jejich zraky na nádherný hrad s vysokými věžemi a prostornými balkóny. Před palácem byla velká fontána se sochou s motivem velkého draka s roztaženými křídly, kterému z tlamy tryskal proud vody. Palác byl nejvyšší stavbou města. Napůl byl přistavěn k velké skále na konci města. Skála byla sic vysoká jen do půlky paláce, zato byla velmi mohutná do šířky a podivně kontrastovala s elegantním palácem.
Jejich vůz však brzy otočil směr jízdy a jeli k nejmenší části paláce, která sousedila se stájemi. Zastavil se před docela obyčejným vchodem do asi jen třípatrové věžičky u stájí.
„Tak sesedat! Konec projížďky.“ Prohlásil náhle chlápek, co jel celou dobu znuděně vedle kočího. Děti seskákaly z vozu a shlukly se před vchodem, kde stála postarší žena v růžové zástěře. Byla na první pohled nesympatická. Isabel však hned šla k Luně. Ta jí podala packu a Isabel zjistila, že od pochodu má úplně horké polštářky. Funěla od dlouhého pochodu svižným tempem, ale Isabel byla na ni hrdá a slibovala jí, že teď si bude moct náležitě odpočinout.
„Hej, ty tam! Máme na tebe čekat celý den?“ zvolala žena rozezleně. Isabel se otočila a šla s Lunou v patách k ostatním. Pět mužů mezitím už začalo odnášet všechny brašny a skříňky ze druhého vozu. Isabel viděla i svou velkou truhlu. Žena promluvila:
„Pro vás jsem madame Zirkona. Budu vás mít na starost. Předně vás všechny důrazně varuji: nesnáším nekázeň!“
Spíše než nekázeň nesnáší děti, pomyslela si Isabel stroze. Madame Zirkona hezkých pár minut mluvila o pravidlech, které platily v její věži a potom jim řekla, ať ji následují. Isabel se s povzdechem rozešla za ostatními.
V přízemí byla asi největší místnost, kde měli dovoleno trávit den od svítání do soumraku, avšak ani dříve, ani později se zde nesměli zdržovat. Okna tu byla úzká a vysoká, nahoře velmi zašpičatělá. Byla to jediná místnost, kde měli u oken závěsy. Ty byly z velmi těžké, hrubé, tmavě zelené látky. V místnosti byl jeden velký stůl, hladce vyřezávaný, s dalším motivem uprostřed. Koberec byl už značně prošlapán a zdálo se, že je dokonce ze stejné látky jako závěsy. Bylo tu cítit chrámové prostředí, ostatně jako v celé věži. Dvě velké knihovny stály po obou stranách dveří a jinak byla místnost až na krásné stříbřité svícny na stěnách a jedné tapisérii s motivem jednorožce na stěně naproti dveřím prázdná. Měla jim sloužit zároveň i jako jídelna. Do dalšího patra se šlo úzkými točitými schody a nebylo tam nic, než ložnice pro chlapce. Dívky měli ložnice o patro výš a nejhornější místnosti nebyly ničím vybavené.
Isabel si prohlížela krásný svícen na stěně. Svíce byla velmi dlouhá a hořela značně pomalu. Prej slávu a bohatství. Tady je to akorát o nastydnutí. Nemají tu ani krb. Z myšlenek ji však vytrhl velmi nepříjemný krákavý hlas.
„Hej! Co tu ten čokl dělá? Sem zvířata nesmí!“ madame Zirkona pěkně běsnila. Když ji Luna zaslechla, ještě více se přitiskla k Isabel.
„Luna nemá blechy a je čistotná.“ Řekla na obhajobu.
„To mě ale nezajímá! Do věže zkrátka zvířata nesmí! Vyveď toho čokla ven, nebo to udělám sama!“ Isabel popadl velký hněv. Bez Luny by v téhle věži nevydržela ani pět minut.
„Za prvé, to není čokl ale vlčice.“ Snažila se zachovat poslední známky klidu ve svém hlase. „A za druhé, neudělám bez ní ani krok. Takže si ji vyveďte sama, máte-li odvahu.“ A s trumfem si založila ruce na prsa. Zirkona chvíli zlostně hleděla Isabel do tváře a potom udělala krok blíže k Luně. Ta to brala jako útok, protože Zirkona měla doslova burácivý krok, a vyběhla s vrčením směrem k ní. Zirkona se zalekla a s vřískotem ustoupila o několik kroků zpátky dřív, než Luna udělala pět kroků. Isabel ji k sobě přivolala, ale Luna nespouštěla oči ze Zirkony. Ta chvíli stála jakoby spatřila ducha a pak řekla:
„Budiž, nech si tu potvoru, ale běda ti, jakmile ji uvidím samotnou! Zavolám stráže a ti z ní udělají fašírku!“ S těmito slovy odkráčela směrem ke dveřím a než zmizela na chodbě, neslyšně zamumlala „Rozdělte si ložnice po dvojicích.“
Luna si zlostně odfrkla, jakoby právě splnila velmi důležitý úkol a otočila se k Isabel a nechala se jí podrbat za ušima.
„Hodná Luna. Moc hodná Luna!“ Zatracená baba jedna, teď abych si Lunu hlídala. Se strážemi by si neporadila.
Šla se potom jako všichni ostatní podívat nahoru. Většina ložnic byla už zabraná, protože přijely děti i z jiných měst. Ovšem poslední dívčí ložnice byla prázdná. Byly tam dvě prosté postele a stolek se dvěma židlemi natěsnán pod malým úzkým okénkem. Svícny tu byly jenom dva, ale zato úplně stejné jako v dolní místnosti. Bylo tu však tepleji než dole, což bylo velice zvláštní. Luna hned ze dveří vyběhla a namířila si to pod postel na levé straně pokoje. Isabel požádala malou holčičku, se kterou se měla o místnůstku dělit, aby ji pohlídala. Ta se zatvářila vystrašeně a zoufale se na Isabel podívala.
„Ona ti neublíží. Jenom za ní nikoho do pokoje nepouštěj, ano?“ a odešla na druhý konec chodby, kde položili její truhlu a truhličku její nové spolubydlící, aby je mohla odtáhnout k nim do místnosti. Když je dotáhla před postele každé z nich, vzdychla a svalila se na postel. Holčička se osmělila natolik, aby vešla do místnosti a lehce si sedla na kraj své postele. Stále zírala do temného zákoutí Isabeliny postele. Luna vycítila její pohled a začala vrčet. Holčička se lekla, zvedla nohy z podlahy a skrčila si je, až se dotýkala koleny brady. Isabel ani neotevřela unavené oči a řekla: „Luno! Nech toho. To je kamarádka.“
A Luna vrčení nechala. Zpod postele se ozvalo po chvilce vzdychnutí. Vlčice se chystala si dát pořádného šlofíka.
„Jak se jmenuješ?“ vypadlo po chvilce z Isabel.
„Berta.“ Odpověděla plachá dívka se zdráháním.
„Já jsem Isabel. Luny se bát nemusíš. Zvykne si na tebe. Je jenom unavená a rozladěná z cesty.“
„Hmmm. Ty si šlechtična?“ řekla Berta s velkou zvědavostí v hlase.
„Ne. Jenom mi dali takové jméno.“ Vždyť je to pravda. Máma byla jenom z bohatší rodiny.
Isabel byla tak unavená, že pár minut na to usnula. Berta se ze svého místa ani nehnula.

Když se Isabel pomalu probouzela, málem jí ani nedocházelo, kde to je. Koukala do tmavé kamenné zdi a zamrazilo jí, když si vzpomněla. Přetočila se na druhý bok a viděla Bertu opřenou o zeď s nohama stále u brady.
„Jak dlouho jsem spala?“
„Nevím, už bude večer.“
Takže jsem krom snídaně nejedla a Luna musí mít hlad jako… no jako vlk. Isabel se snažila zapudit představu, že by si Luna dala k večeři madame Zirkonu a vstala. Šla rovnou dolů, do té jakoby jídelny a Berta si to cupitala za ní. Luna je značně ospale následovala. Isabel se posadila ke stolu a prohlížela si děti, které tam přišly dříve. Dohromady jich bylo asi dvacet pět. Většinou to ale byli kluci. Kromě ní tam nebyl nikdo tak starý. Děti se spolu moc nebavily, krom těch, které už přijely dříve a stačili se seznámit.
Zirkona vstoupila do místnosti a všechen šepot ustal. Isabel si se znechucením pomyslela, jaká to bude fúrie, když se jí děti tolik bojí. Zirkona si sedla do čela stolu a vypadalo to, že si dává dobrý pozor, aby měla nos stále nahoře. Isabel cítila, jak se jí klidně a unaveně Luna opřela o nohy. Potom přišly asi dvě kuchařky, starší než Zirkona, a daly dětem večeři. Naštěstí aspoň ta nebyla tak chudá jako okolní místnosti. Některé potichu poděkovaly a jiné radši mlčely, jen děkovně hleděly. Isabel si při jídle slíbila, že musí taky hned obstarat něco Luně. Naštěstí si po večeři mohli jít všichni po svých a tak Isabel šla tím směrem, kam odcházely kuchařky. Když vyšla z jídelny, rozhlédla se po chodbě. Na jedné straně byly pouze schody k ložnicím a na druhé dveře vedoucí z věže ven. Luna ji jemně zatahala za rukáv.
„Copak je?“
Luna na ni zběžně pohlédla a rozeběhla se směrem k východu. Před dveřmi však zabočila do malé nenápadné a tmavé chodbičky nalevo, které si Isabel nevšimla. Byla jí v patách. Chodba byla opravdu stísněná a vedla kamsi do sklepení. Byla tam jen jedna pochodeň, a to až pod schody u dveří, které byly pootevřené. Ode dveří se linula vůně. Isabel ji poznávala. Stejná vůně jí pohladila nos, když jí podávala kuchařka večeři. Sešla dolů za Lunou, která už stála u dveří a poslušně koukala na svou paní. Isabel mírně zaťukala na dveře a strčila do nich.
Kuchyň byla asi z poloviny tak velká, jako jídelna nahoře, avšak budila příjemnější dojem. Bylo tu plno světla, víc než v kterékoliv chodbě, kde Isabel zatím byla. Byl tu velký krb, nad nímž bylo pověšeno mnoho pánví nejrůznějších velikostí. Kuchařky stály u stolu a zrovna utíraly poslední hrnce. Jedna si všimla Isabel, ale nic neřekla.
„Dobrý večer. Já sem Isabel.“ Řekla návštěvnice trochu nesměle.
„Dobrý, dobrý.“ Řekla ta druhá kuchařka. „Máš snad ještě na něco chuť?“ řekla mile, očividně překvapená z Isabelina příchodu.
„Ne, děkuji. Večeře byla opravdu skvělá. Už dlouho jsem se takhle nenajedla.“ Přiznala Isabel. První kuchařka jí pokynula. Ukázala přátelsky na židli u velkého krbu a usmála se.
„Omluv Santanu. Je němá. Prosím, posaď se.“ Řekla druhá kuchařka a též pokynula směrem k židli. Isabel si šla sednout, cestou řekla „Díky“ a pokusila se na Santanu mile usmát.
„Já se jmenuji Irma. Nejsme zvyklé, že by sem někdo chodil, krom madame Zirkony.“
„Taky vás nutí abyste jí tak říkaly?“
„No jo. Má tu důležité poslání, jak nám stále opakuje, takže ji musíme mít v úctě. Mimochodem, není tohle Luna?“ Irma ukázala na vlčici, která právě očichávala lem její dlouhé značně otrhané sukně.
„Ano. Je hodná, nemusíte se jí bát.“ Řekla Isabel a přitáhla si ji k sobě.
Santana když slyšela Isabelin souhlas, hlučně položila hrnec, který měla v ruce a odešla kamsi do druhé části kuchyně. Chvilku tam s něčím šramotila a vrátila se s miskou plnou masa. Položila ji před krb a ustoupila, dívajíc se, jak se Luna hladově vrhla na svou večeři.
„Děkuji moc. Právě o to jsem vás přišla požádat. Luna šla pěšky celou cestu z Dras-Leony a je značně hladová.“ Řekla vděčně Isabel. Byla ráda, že se konečně Luna nebude trápit hladem.
„Prosím, neděkuj. Hned jak jsme slyšely, že je tu jedna dívka s vlčicí, která málem Zirkonu pokousala, hned nám bylo jasné, že jí budeme muset nějak poděkovat. Klidně zase přijď a my ti pro ni dáme maso a vodu.“ Řekla s úsměvem Irma.
Isabel hezkou chvíli poseděla v kuchyni a Luna jí ležela u nohou. Povídala si s Irmou o Dras-Leoně i Urû´baenu, o tom, v čem se liší a v čem si jsou obě města podobné. Irma pocházela z jedné vesnice před hradbami a vařila v hospodě. Isabel se s oběma rychle spřátelila a dřív než si to uvědomila, měla zase malér.
Od chodby se ozvaly podezřele známé, burácivé kroky. Santana zděšeně pohlédla ke dveřím a pak na Isabel. Luna zpozorněla. Irma hned zvedla Isabel ze židle a vtlačila ji do spíže velikosti jejího nového pokoje. Luna šla hned za ní. Irma beze slova zavřela dvířka a Isabel se ocitla v úplné tmě. Přitiskla ucho ke dveřím a poslouchala. Někdo právě vešel do kuchyně. Podle funění to byla Zirkona.
„Co tu ještě děláte? Máte být už dávno pryč!“
„Ještě jsme si řekly, že vám připravíme něco na zub, kdybyste v noci měla trochu hlad.“
„Co si o mě myslíte? Dělat šašky si ze mě budete?“
„Ne, my to myslely vážně.“
Chvíli bylo ticho. Bylo slyšet jenom nějaké cinknutí a zafunění.
„Vy jíte na podlaze?“
Ajaj. Průšvih. Našla misku po Luně!
Isabel věděla, že tahle skrýš jí nebude nic moc platná, po tmě začala tápat do druhého rohu spíže. Luna se jí otřela o nohy. To Isabel nečekala a vyděsilo jí to dvojnásobně.
Mezitím se v kuchyni odehrávalo velmi trapné ticho. Zirkona prohledávala skříňky. Naposledy se rozhlédla po celé kuchyni a našla to, co prvně přehlédla. Přešla ke spíži a zeptala se: „Copak tam máte?“
„Jídlo, což to už takhle bývá v kuchyni.“ Řekla Irma značně podrážděně.
Zirkona trhla dveřmi a pohlédla dovnitř. Viděla kolem dokola police, na zemi se válela řada zaprášených sklenic a pytlů brambor. V jednom rohu byla natažená pastička na myši. Zirkona vešla dovnitř a koukala na každou polici. Zrovna minula špičku chlupatého ocasu, který čouhal zpod pytlů. Irma si toho s hrůzou všimla a šla dovnitř, postavila se před pytle a zeptala se „Je madame Zirkona spokojena s prohlídkou?“
Zirkona na ni výhrůžně pohlédla a při odchodu podotkla „Máte tu nepořádek“.
Když odešla, hlasitě práskla dveřmi až z krbu spadla jedna pánev. Isabel se se smíchem vyhrabala ze své skrýše za pověšenou cibulí s papričkami, které visely od stropu až k zemi. Pytel brambor se nadzvedl a tiše zakňučel. Irma s povzdechem osvobodila Lunu od prázdného pytle a řekla: „Vy máte ale štěstí dámy, víte to? Příště ale vážně budete muset odejít dřív.“
Isabel jim poděkovala a spolu s Lunou se odplížila k sobě do pokoje. Berta už spala. Isabel si lehla na postel a protáhla se. Konečně se může pořádně zase vyspat. Luna skočila do postele a lehla si jí do nohou.